Kovotepectví, měditepectví aneb moje stopy kladívkem na plechu a drátu

Je to trochu odvaha nazvat moje hrátky s kladívkem kovotepectví, ale budiž. V principu tomu tak je.
Mám ráda měď; jak se její barvy umí proměňovat s časem. První věc, kterou jsem „tepáním“ vytvořila byly náušnice hřeby. A opravdu vznikly zplacatěním měděných hřebíků, které jsem našla povalovat u nějaké stavby. Musím však podotknout, že roztepat takový hřebík, aby působil esteticky, není tak snadné jak to vypadá na první pohled.

A pak už to šlo samo, nejdřív drobné náušnice z roztepaných drátků až po větší měděné spony do vlasů a přívěsky. Materiál (měděný plech) získávám obvykle procházkou po městě po místech kde se opravují střechy/parapety,okapy obvykle historických budov a stačí jen posbírat povalující se ústřižky měděných plíšků. Na tepání nemusíte používat jen měď, osvědčil se mi také mosazný drátek, ale vytvořila jsem náušnice i z kovových stříbřitých částí disket (pokud někdo ještě tuší, co to diskety byly). Kladívko si umí poradit se vším.

Co vlastně potřebujete k jednoduchému roztepání plíšku či drátu? Nůžky na plech, pilník na očištění hran, aby nic neškrábalo, středně těžké kladívko jakékoliv, kovovou podložku – používám obyčejný starý stolní svěrák, stojanovou vrtačku na otvory pro korálky a průbojník na drobné otvůrky na drátek k uchycení korálků nebo zavěšení. Jasně, určitě existují speciální kladívka a různé tvarovací podložky, vrtáky a pilníky. Dávám však přednost před nákupem věcí pomocí nichž mohu něco udělat, rovnou vyrábění za použití toho, co mám doma po ruce v naší dílně.